Hinduismus

20. května 2006 v 9:26 | MeXX |  Referáty
Hinduismus

Hinduismus není náboženství, nýbrž se vztahuje k veškeré civilizaci hinduistu. Hindu je perské slovo a znamená "Ind". Hinduistická civilizace se vyvinula z védského náboženství indoevropských přistěhovalců nebo dobyvatelů, kteří se počali usídlovat ve druhém předkřesťanském tisíciletí v Indii a dále až do dnešní doby. Během dlouhodobých kontaktu s Drávidy, indickým původním obyvatelstvem, s islámskými dobyvateli, kteří od 12. stol. po Kr. zakládali v Indii islámské státy, a nakonec s britskou koloniální mocí, která rozšířila r. 1858 svou vládu na celý subkontinent, přijímali množství vlivu. Hinduismus, náboženství, životní styl, literatura, umění. Uzavírá se tím proti jednoduché definici a základní charakteristiky, které sdílejí všichni hinduisté, se dají vypozorovat teprve v dějinném přehledu. Nejstarší, védská fáze hinduismu tvoří vlastní náboženský typ. Takzvané védské náboženství indoevropských přistěhovalců, kteří vnikli do Indie přes íránskou plošinu, se zakládalo na védách. Nejstarší náboženské spisy Indie, které obsahují Rgavéd, Sámavéd, Jadžurvéd a Atharvavéd, vznikly ve své dnešní podobě mezi r. 1500 a 1000 pr. Kr. svědčí o polyteismu, který je příbuzný náboženství jiných indoevropských národů. Uctívali různé třídy hierarchicky seřazených bohu, kteří představovali přírodní síly. Nejdůležitějšími bohy byli Áditjové, k nimž patřili mj. Varuna a Indra. Lidé je vzývali, aby si vyprosili jejich požehnání i úspěch na tomto světě.
K světu obrácený charakter védského náboženství árijské válečnické společnosti se projevuje v rituálech té doby, stále nádhernějších a nákladnějších. Nejvýznamnějším rituálem byla ašvamédha neboli obětování koně. Sloužil zvyšování vážnosti krále a souvisel s institucí božího království. Král byl lidskou podobou knížete bohu Varuny, jehož místo někdy zaujímal také Indra. Jiný podstatný rituál byla obět bohu ohně, která měla zaručovat neustálou regeneraci přírodních sil a vesmíru. S přibývajícím významem a komplikovaností obětí byly čtyřem védám připojovány výklady o smyslu oběti - bráhmany. Vznikaly asi kolem r. 1000 př. Kr. Od nich se odvozuje označení bráhmani, jméno védských obětních kněží. Když tato společenská třída náboženských specialistu začala nabývat na významu, měnil se charakter védského náboženství, obrácený k pozemským věcem. Ptali se nyní po původu vesmíru a jeho sil ovlivňujících lidi a veškerý život. Tyto otázky se snažili zodpovědět s pomocí dvou nových pojmu, brahma a átman, a tak začala fáze bráhmanismu. Dosáhla svého vrcholu v upanišadách, které vznikly v různých bráhmanských védských školách asi od r. 1000 př. Kr. V těchto textech jsou už všecky nauky, které od té doby hrají roli v hinduismu: koncept nejvyšší bytosti, snaha o sjednocení s ní, víra v poslední identitu mezi individuálním Já (átman) a prazákladem kosmu (brahma), učení o znovuzrození, které se zakládá na zákoně o příčině a působení každého jednání (viz karma). Tím, chceme-li, je ukončena konstitutivní fáze hinduismu, což se vyjadřuje výstižně pojmem védánta ("konec véd").
V následujícím období klasického hinduismu se projevuje šest ortodoxně náboženských systému: mímánsa, védánta, sánkhja, jóga, vaišéšika a njája. Cestou jógy, která předepisuje určité očistné příkazy, tělesná cvičení a meditační techniky, se duše osvobozuje od neznalosti sebe sama a tím od koloběhu nových zrození. Vaišéšika učí atomistickou kosmologii, která rozděluje přírodu na různé substance (zemi, vodu, oheň, vzduch, éter), jež vystupují v různých kvalitách (sestávajících z barvy, chuti, počtu, spojení aj.). Spojením těchto substancí vzniká jevový svět. V kosmických periodách vzniku a zániku světa uchovávají duše své dobré a zlé činy, spojují se s atomy a zahajují nový tvůrčí cyklus. Njája staví na materialistickém systému vaišéšiky a učí hlavně logice jako cestě poznání. Všech šest systému uznává védy jako nejvyšší autoritu a závazný systém kast, tj. rozdělení společnosti do čtyř základních kategorií (kněží, knížata, obchodníci, svobodní rolníci). Etika, resp. pravé jednání (viz dharma), které závisí na sociálním postavení individua a není tedy totožná pro všechny, je zvláštním tématem dvou velkých indických eposu (viz Rámájana, Mahábhárata), které vznikly rovněž v tomto období.



Hare Krišna

Stavějíce na bráhmanském učení, že povinností kněze je cesta poznání absolutna a studium svatých písem a rituálů, povinností knížete je ochrana země a pořádání k tomu nutných obětí, povinností obchodníka je příprava hmotného zboží a povinností rolníka je poddanost třem nejvyšším kastám, zabývají se oba eposy především tématem pravého panovníka, resp. spravedlivého panovníka. Jako vzor nebo směrnice slouží dva avatáry (viz Ráma a Kršna) boha Višnua, kteří zde zaujímají pozici nejvyšší bytosti na místě Brahmy. Eposy, které tvoří konec klasické epochy hinduismu, a purány stojí na počátku procesu formování monoteistických směru. V 18 tradovaných puránských textech zosobňují střídavě tři bohové (viz Brahma, Višnu a Šiva) neosobní absolutno (brahma). Kálidásova báseň Kumárasambhava, která vznikla v 4. - 5. stol., integrovala tři bohy do konceptu Trimúrti. Rozděluje tři podstatné funkce absolutna na jmenované bohy: Brahma zosobňuje funkci stvořitele světa, Višnu udržovatele světa a Šiva ničitele světa. V epoše monoteistického hinduismu se však vytvářejí dva směry, šivaismus a višnuismus, v nichž přebírá bud Šiva nebo Višnu všechny tri funkce absolutna.

Jméno Šivy, který se asi vyvinul z védského boha Rudry, se poprvé objevuje v upanišadách. Avšak teprve sekta Pášupata ho povýšila na nejvyššího boha. Uvnitř šivaismu jsou rozdílné směry. Všem je společný náboženský cíl, aby se duše osvobodila od svých pozemských svazků a dosáhla stavu označovaného jako šivatá ("přirozenost Šivovu"). S šivaismem se úzce pojí šaktismus, uctívání bohyně Šakti, ženy Šivovy. Pro stoupence šaktismu je spojení obou aspektů absolutna, mužského se ženským, výrazem původní kosmické harmonie. Jiný velký směr, višnuismus, spatřuje nejvyšší princip v bohu Višnovi. Zmiňovaly se o něm už védy, kde však nepatří k nejvýznamnějším bohům. Uvnitř višnuismu se vytvořily různé školy, přičemž nejslavnějšími jsou školy Rámánudžova, Vallabhova a Caitanjova. Liší se zvláště v pojetí ontologického poměru boha a individuální duše. Z višnuismu se vyvinulo zčásti velmi extatické hnutí bhakti, které se soustřeďuje na uctívání Rámy a Kršny.
Oba jsou chápáni jako inkarnace (vtělení) boha Višnua. Bhaktické hnutí, které se v severní Indii vyvíjelo v době nadvlády islámu, má mnoho společného se sikhismem a islámskou mystikou. V koloniální době, tj. od 19. stol., se vyvinuly neohinduistické a reformě hinduistické proudy, které nove promýšlely ortodoxní nauky, a bud je energicky hájily proti západnímu vlivu, nebo se s ním spojily do plodného nového proudu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VENDY VENDY | 20. prosince 2007 v 23:09 | Reagovat

HURA KONEČEN U KOHO SI MYLSIM ZE TO FAKT NEKOPICIL....DIKY

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama